čtvrtek 12. března 2015

Baefire

Nick: Sunny | Pravé jméno: Baefire | Věk: 2447 let | Magická úroveň: IV. 
Démon - Džin | Helen Milbindi | Též Lancelot

Povaha a záliby: "Lidé o mě tvrdí, že jsem arogantní, ale beztak mi jen závidí mou doko-Auuu!"

Nikdy nenechávejte džina popisovat svou povahu. Vždy se dozvíte to stejné - jak úžasný a jedinečný je. Navrch obvykle přidá i několik záludných historických otázek a jednu rovnici o třech neznámých pro výpočet počasí na zítřejší den (zataženo), aby vám ukázal, o kolik že je to chytřejší.

"Protože jsem..." 

Ticho. Nikdo se na nic neptal. A to je dobře, protože zrovna Baefire patří mezi jednoho z nejukecanějších džinů, které můžete povolat. Někdo by řekl, že je to právě díky pronikavé inteligenci a bystrosti, která se džinům nakonec nedá upřít, ale pravdou je, že zrovna Vrabčák se jednoduše rád poslouchá, aniž by to, co říká, melo větší význam. A krom toho, odměnou mu za to jsou otrávené pohledy a neustále vrčení, aby konečně zavřel pusu, což mu, ačkoliv to nikdy nepřizná, přináší větší pocit uspokojení než pohled na chlapy, co se neovládnou a nestydatě mu koukají na poprsí.

"Proč by mi k-" 

V tvé druhé podobě, myslím. Přestaň se zkoumat. Dále je také obecně známá jako zlomyslnost a žádná snaha zachránit pána či paní před smrtí, dokud to opravdu nemusí udělat podle rozkazu. Je to pokřiveností jeho povahy, že má chabý smysl pro věrnost a raději kolem sebe rozhazuje sarkasmy na všechny strany. Provokuje, zkouší své meze a pokud na ně narazí, snaží se Svrašťující oheň odvrátit okouzlujícím úsměvem a sladkými řečmi, kterým mnohá - a někdy i mnohý - podlehne. Máš k tomu co dodat?

 "Víš, kdybys mě pustila ven, mohli bychom-" 

 Ne, nemohli. Jak vidíte, Baefire nemá problém užívat si světských radostí včetně vína, zpěvu i hudby.

"Blbost."

Ticho, dokud neřeknu jinak. Dobrá, nemá s tím problém, avšak neužívá si jich tolik jako někteří jiní. Obecně vzato chce být co nejrychleji doma a na slasti, které přináší země, z vysoka kašle. Až na jednu záležitost. Mnozí z vás nejspíše tipnou ženy, ale tací se pletou. Pravdou je hudba, která je jeho velkou vášní a zálibou, jak jen může pro džina být něco lidského. Když si tedy bude pískat, není to snaha vás naštvat. Výjimečně. Je to nová melodie v mysli. Díky tomu byl mnohdy povoláván také mágy, co se chtěli uchytit jinak, například jako skladatelé. Baefire je tak nepřímo podepsán pod mnohými významnými díly včetně faktu, že jednu dobu fungoval v Rakousku pod jménem Mozart. O tomhle vás později poučí sám, až vám bude vyprávět o jeho historii. Dávejte však pozor na jeho chronickou snahu přehánět. Po dobu, co navštěvuje Zemi, se naučil hrát na tucet nástrojů a tvrdí, že dirigoval orchestr při premiéře Händelovy Hudby k ohňostroji. Jeh- Přestaň se pošklebovat! 

"Netvrdím, já ho skutečně dirigoval." 

A teď jsi měl být zticha! Takže, jen-

"Řeklas jinak..." 

Ticho! Nechej mě to dokončit. Jeho nejoblíbenějším a nejpoužívanějším nástrojem je však nyní klavír nebo kytara, pokud najde chvíli mezi rozkazy nebo je na čas propuštěn. Přes všechnu lenost se mu nedá upřít schopnost při plnění zadaných úkolů. Pokud zrovna nehledá kličky, jak se vás zbavit, je sluhu vytrvalým a dobrým, co málokdy v jasně daném úkolů zklame. Jeho specialitou byly odjakživa bojové záležitosti, ačkoliv z toho zřejmě nikdy nebyl dvakrát nadšený – jako každý džin není dvakrát nadšený z oceli a jak asi všichni seznají, zlatý meč je příliš drahý, zatímco hliníkový toho mnoho nevydrží.

 Beafire je typickým příkladem zbabělce a sobce.

„Cože?! Jak se vů- Auu!“ 

Normálně. Tak znova, Baefire je typickým příkladem zbabělce a sobce. Nikdy neudělá nic pro druhé, i kdyby se u něj projevilo něco typu mít rád (jakože prozatím neprojevilo, nebo to minimálně není zaznamenáno, protože si to příliš dobře syslí pro sebe). Pořád bude upřednostňovat sebe a svou snahu splnit úkol, dostat se domů a co nejvíce se přitom pobavit, obvykle na účet mágy, který ho povolal. Bitev se sice účastní, ale dává si pořádný pozor, aby zůstal na vítězné straně a pokud ne, aby byl jeho pán zabit a on propuštěn dřív, než zabijí jeho. A shrnutí, ke kterému se samozřejmě Beafire nebude vyjadřovat? Arogantní namyšlený džin, kterému se nedá upřít inteligence a genialita projevená v hudbě stejně jako schopnost, avšak bez jakéhokoliv svědomí a smyslu pro věrnost, což z něj rozhodně nedělá ideálního otroka.

„Protože kariéru dlouhou skoro dva a půl tisíce let je škoda jen tak poslat do kytek. No, přesně jak jsem řekl – většina lidí mi jednoduše závidí mou dokonalost.“

Historie postavy: Mám dojem, že jako jeden z mála džinů mohu skutečně datovat své zrození. Psal se rok 336 před Kristem a jeden muž se rozhodl, že bude ctít přání svého otce a že před ním tedy poklekne celý svět - tehdy známý, abychom si rozuměli. Což byla blbost, alespoň ta první část, neboť nikdy nikde nešlo o přání otců, manželek nebo milenek, jedinou hnací silou byla vždy moc, což ale není věc, kterou bych chtěl rozebírat. Facku vám za to můžu dát i později. Zpátky k příběhu. Zapomněl tehdy dodat, že to nebude zrovna přímo on, kdo jej dobude. Spíš hromada džinů, ifrítů a sem tam i nějaký ten márid, který nadělá víc škody než užitku, když má tendence zmateně posílat Detonace do vlastních řad (říkali jsme mu to, ale nenechal si poradit). Ne, Alexandr Makedonský vůbec nebyl tak veliký, jak ho později všichni prezentovali. Krom toho, že měřil chabých sto šedesát pět centimetrů, měl pouze zvláštní talent shromažďovat kolem sebe schopné lidi. Tím jeho velikost končila i začínala. Ale vraťme se zpět ke mě, protože u mě obvykle stejně vždy skončíme. Takže, znova - psal se rok 333 před Kristem.

Můj první dojem z planety Země byl úžas. Všechno bylo tak... Konkrétní. Viděl jsem trávu, která obklopovala koryto široké řeky a pak předcházela v nekonečné moře písku. Slunce hřálo na kůži, obloha byla azurově modrá bez jediného mráčku. Země se tolik lišila od Onoho světa, kde bylo vše pouze chaotickou změtí barev a černa. Zde byla každá barva definovaná, konkrétní a vyhrazená. Což nás vede k druhému dojmu, kdy se úžas nad krásou světa změnil v úděs nad jeho kreaturami, že jsem si i se svýma čtyřma rukama a jedním okem (první a poslední přešlap ve výběru podoby, protože to jsem se ve skutečnost snažil vypadat normálně) nepřipadal tak blbě. V obličeji mého prvního pána, který mě pojmenoval a kterému nikdy nebudu moci dostatečně poděkovat, byly barvy až moc konkrétní, ať už mluvíme o podílem finálovém opileckém nosu nebo o uhrovatém čelu. A dojem třetí? V tom se slil úžas s úděsem, čímž vznikla hrůza. Protože koryto oné řeky - Issos, jak mi bylo později sděleno jedním drzým šotkem - se hemžilo lidmi a zvířaty v neuvěřitelné tlačenici, ve které zvonily krátké meče o štíty a koně bolestivě ržáli, když z nich bez lítosti dělali jehelníček. A můj jediný rozkaz? "Bojuj."

A tak se střet na řece Issos stal mou první vzpomínkou na Zemi, jenž mi mágové stihli znechutit dříve, než jsem ji vůbec poznal. Rád bych řekl, že můj pán toho dne hrdinně (vlastně bych použil spíš slovo zbaběle, ale na tom nesejde) padl, ale on byl natolik zaujatý povoláváním mě podobných do pentagramu nakresleném v písku, že se ani neobtěžoval zapojit. Alexandr (čtěte džinové, ifríti a jeden potrhlý márid) tuhle bitvu vyhrál. Aby stihl svést desítky dalších. Obléhání a dobývání Egypta, Gaugaméla, tažení do Babylóna. V téhle době byla má esence už tak ošoupaná a rozbolavělá, že jsem se stěží účastnil boje, a když už, pak v podobě jednoho výstředního vrabčáka, co házel ze vzduchu kamínky (ano, jistěže vím, že jim to nic neudělalo - byla to má verze protestu, která se mi najednou vymstila, když mi přismahli křídla Infernem). Zde jsem si také vysloužil své první jméno - Strouthos, tedy vrabčák v řečtině. Netřeba říkat, že na ni nejsem moc pyšný a pokud ji užívám, pak bez překladu. Každopádně, ať už jsem byl k něčemu nebo ne, můj pán měl zdravý rozum (ačkoliv o játrech bych nemluvil), aby mě po dvou letech služby propustil ze služby a já se tak mohl vrátit na Onen svět.

Je asi zbytečné říkat, že tyhle prožitky mi znechutily svět dřív, než jsem se stal pořádným džinem. Ano, planeta Země byla sice krásná, temné modři moře se nevyrovnají ani naše strhující kousky na Onom světě, ale všechna krása se musí někde kompenzovat. Země měla mágy, parazity, co z ní braly to nejlepší, aby dosáhli toho jediného. "Moc, moc, moc." Tohle jediné jsem slýchal při svých návštěvách. Tohle jediné je zajímalo. Někteří byli lepší, jiní horší. Ale vždy to končilo u toho slova, co ovládalo lidi. A vždy to také končilo špatně. Stával jsem se stále lepším, kreativnějším a zdatnější i v boji, i v kouzlech. Ač jsem byl relativně mladý, mě prvotní zkušenosti zavinily, že mě z domova tahal někdo... No, prakticky pořád. Stal jsem se Příznakem od Farsálu po té, co jsem zde bojoval za Caesara a krátce stíhal Pompeiovy příznivce. Pomáhal jsem za Nerona zakládat ohně v Římě (ony to byly vlastně protiohně pro uhášení skutečného požáru, Nero ho nezaložil - ale byl šílenec, tahle nová verze se mi líbí mnohem více) a tak dále a tak dále.

Má nejzajímavější role měla však teprve přijít. Všichni znáte Artušovské legendy, předpokládám. Pak tedy těší mě, tady Lancelot. Anglické království zažívalo těžké chvíle při vpádu Sasů v pátém století a Arthur toho měl nad hlavu. Chvíli měl touhu Excalibur narvat zas do kamene a předat vládu někomu jinému. A pak jsem se zjevil já. Rytíř odnikud, který se stal Artušovým nejlepším přítelem. Ve skutečnosti to nebylo tolik odnikud, jako spíš od mágyně Ninue, která měla o Artuše až podivně živý zájem (to samé Merlin, ale krom toho je spojoval ještě podivně živý zájem jednoho o druhého). Její rozkaz zněl, abych mu byl věrný a pomohl mu překonat těžké chvíle. To se nám povedlo. Pak se to někde zvrtlo. Asi tam, že jeho ženu, Guineveru, o věrnosti nikdo nic neučil. Nejprve to bylo nevinné mrkání z její strany, ale ta nevinnost zmizela, když jsem v tom viděl možnost pomsty za to, že jsen znova bojoval a celkově tvrdou na Zemi další rok. Stejně tak jsme to posunuli dál, než jen na mrkání. Snažil jsem se dělat, jak moc to chci ututlat - a světě div se, Artušovi trvalo dalších pár týdnů, než si uvědomil, že pár věcí prostě nesedí. A dalších pár týdnů, než mu došlo, co to asi je. Ať si legendy říkají, co chtějí, nikdy nebyl dvakrát nejbystřejší. Sir Lancelot jedné noci prostě zmizel. V legendách se říká, že odešel. Taky, že ano. Na Onen svět. Konečně.

 Další roky, další staletí. Lancelot byl můj poslední významný kousek v dosud známé historii. Myslím však, že za zmínky stojí také krátké epizody, které se obvykle váží k jedné nevymáchané džinně. Athea, tak se jmenuje. Pro mnohé mágy nepochybně půvabná dívka, alespoň do té doby, dokud promluví. Pro mě… Nějak se nemohu rozhodnout. Chvíle ji chci zabít, rozmáčknout její esenci a pak si na ní zatančit kozáčka, podruhé jí zas tahám z průšvihu, aniž bych si uvědomil, jakou blbost dělám (neptejte se jí na mě, protože je jasné, že tu druhou záležitost zamlčí a namluví vám, jak hrozně neschopný jsem). Prvně jsme se setkali roku 33, kdy jsem sekundoval… no, za Ježíše Krista. Kdyby se něco pokazilo, měl jsem zaujmout jeho místo. A ono se pokazilo. Díky Athey, nebo mám spíše říci Jidášovi? A kdo myslíte, že tahal ten kříž? Visel tam kdo ví jak dlouho, smířený s osudem, že ocelové hřeby mi sice dělaly špatně od esence, ale vydržel bych takhle nejmíň rok (což by bylo na člověka bez vody a jídla prý podivuhodný výkon)? Pak mě napadlo hrát mrtvého, díky čemuž mě sundali. A jak asi bystřejším jedinců z lidského pokolení došlo, vzkříšení nebylo nic jiného než propuštění. Svatý Petr, který měl celou tuhle habaďůru na svědomí, mě pak ještě sem tam povolal, abych mu obstaral zjevení nebo v podobě osla odtahal věci zas o dům dál. Pak umřel a naštěstí dal pokoj. Každopádně, tak jsem poprvé poznal Atheu. Doufal jsem, že ne naposled. Však vy víte proč. 

Mám pocit, že podruhé jsem ji viděl na dvoře krále Artuše, ale tím si nejsem jistý. Každopádně, znova a najisto jsem na tu malou mršku natrefil po boku Jindřicha VIII., když zapříčinila rozvod s Kateřinou Aragonskou a stala se jeho Annou Boleynovou. Stačilo zatahat za pár nitek, promluvit Jindřichovi do duše, aby ji tehdy nechal popravit. Myslel jsem, že jsem si konečně urval svůj díl pomsty, ale to jsem se šeredně pletl. Nevím, jak se jí povedlo pláchnout, ale tehdy na popravišti zemřela skutečná dívka, ze které tekla skutečná krev, místo aby se rozpadla na kousíčky esence a rozplynula. Smůla.

A takhle se to táhlo dál a dál. Já bych Michelangelův David, ona mě s Da Vincim zastínila pomocí Mony Lisy. Nechal jsem zabloudit Bludného Holanďana trikem s mlhou. Ona byla shodou okolností na palubě. Nikdy jsem nedostal možnost jí za to omluv, ač bych tak rád. Pokud si pamatujete velký požár Londýna z šestašedesátého (mluvím o 17. století, aby bylo jasno), pak se koukáte na viníky. Nechali jsme se unést rozvášněnými city. A ne, v posteli to fakt nebylo. Ukradla a zničila Deklaraci nezávislosti, kterou jsem já musel pak nahradit. Aspoň jsem si našel čas a doplnil pár vychytávek, třebas svobodu pro mé démonické pokolení. Bohužel se to všichni rozhodli nerespektovat. Ona byla Salieri, já Mozart. Nikdy mi neodpustila, že jsem v hudbě jednoduše lepší než ona. Jo a jednou jsme spolupracovali pod souhrnným jménem Guy Fawkes. Náš rozkaz zněl zabít jednoho z ministrů. Popis byl naneštěstí tak nepřesný, že jsme každý tvrdili o někom jiném, že je cíl. Úkol jsme nakonec splnili. Sice při tom vyletěl do povětší parlament a schytalo to rozhodně více ministrů, ale náš cíl byl mezi nimi také. A jak je známo, účel světí prostředky.

 Tohle byly však jen krátké epizody, krátké rozptýlení a oživení. Sloužil jsem dalším pánům, pomáhal jim k moci. Má povaha se pomalu formovala víc a víc. Stal jsem se zahořklým, sarkastickým a zlomyslným. Snažil jsem se zapsat se co nejhůře, aby mě nechali být. Vždy se našel nějaký blázen, co se nepoučil. Naposled to byl mongolský mág, kterého jsem měl chránit před nepřáteli. Když ho pak omylem zabila vlastní žena, mohl jsem se uchechtat k smrti. A nyní? Londýn. Londýn a nějaká hloupá ministryně. No, nebudu pesimista - všichni víme, že naposled se budu vždy smát já.

Schopnosti/nadání: Ačkoliv jsem džin pouze průměrný, umím na sebe brát poměrně hodně podob. Nepotřebuji fénixe nebo podobnou mystickou pakáž, vystačím si se skutečnými tvory a nakonec, hlídat něčí kancelář můžete klidně v podobě růžového plyšového jednorožce. Což já samozřejmě… dělám. Občas mi nic jiného nezbývá. Když si však mohu vybrat, mezi mou škálu podob se řadí vrabčák. Nyní však neházím kamínky (většinou), ale zjistil jsem, že tenhle malý nenápadný ptáček je ideální podobou do rušného velkoměsta. Dále pak vyvinutá blondýnka s neustálou tendenci říkat dvojsmysly a namotávat si pramínek vlasů na prst, pro kterou mnozí muži ztratí hlavu spíš než pro drzého džina. Nechápu proč. A když jsme u poztrácených hlav, je čas na mou třetí podobu, tedy bezhlavého jezdce (rytíře, vojáka – prostě čehokoliv, co nemá hlavu a vypadá to efektivněji než Marie Antoinetta). Uniformu obvykle měním podle toho, kde se nacházím. Tentokráte… to nejspíše padne na červenokabátníka.