sobota 21. února 2015

Kenzi Blackmoore

Nick: Gree | Pravé jméno: Symphony | Věk: 25 let | Magická úroveň: IV.
Asistentka Jessicy Whitwell | Elaine Rosewood | Bez démona

Povaha a záliby: Tolika slovy by se dala vyjádřit a snad ani všechna nemůžou být řečena. Třeštiprdlo? Sto procentně. Někoho takového sotva potkáte. Magor. Plašmuška. Naprostý ignorant ke svému okolí, pokud se setká s někým, komu bezmezně propadla. V tu chvíli se její svět smrskne na jediný bod a tím je on. Začíná to pěkně že? Ale hezky postupně.

Často zapomíná na svět kolem sebe. Roztržitá, ale i zažraná do práce. Žádné ranní ptáče to není, takže budit ji před dvanáctou polední je podepsaný rozsudek smrti. Pokud se ovšem nejedná o její bývalou mistryni, Jessicu Whitwell, díky které se dokáže vykopat z postele už před sedmou ranní. Přeci jenom tuhle ženskou si nechce nikdo rozházet, ani Kenzi ne. Dokáže usnout v naprosto nepřirozené poloze a téměř kdekoliv. Postel, křeslo, gauč, kuchyňská linka, vana, stůl, zem. Až je téměř vědeckým zázrakem, že si nezlomí páteř nebo jinou část kostry. Spánek je jednoduše jedna z jejích nejoblíbenějších činností.

Nepatří mezi ty typy lidí, které zahlédnete v obchodu se zdravou výživou. Víc než v čemkoliv jiném se vyžívá v naprosto nezdravém jídle. Chipsy, zmrzlina, cola, hamburgery, pizza, to vše ji udržuje při životě. A čokoláda. Spousta čokolády. Tolik, že by jí nestihl vyrobit ani Willy Wonka za celý svůj život. Spíš než dezert to je hlavní jídlo. Lednička napěchovaná k prasknutí nějakým tím dortíkem… nebo čímkoliv, co se dá považovat za hřích. V podobě nekonečné zásoby tuků, které si modelky odříkají. Je schopná se cpát dortem, když následuje svou nadřízenou za případem, k výslechu nebo jen ke dveřím ministerského sálu. Není tedy nemožné ji vidět se zamazanou pusou od této malé sladkosti, po které tak často vypadávají zuby. Jí ne. O dentální hygienu se zajímá. Zářivý úsměv především. Na zkažené zuby chlapi neletí.

Celá Kenzi je defakto roztržitý blázínek, který žije ve vlastním světě. Podstatnou dávkou, jeho úrodnou zemí je ironie, kterou často užívá. Pošťuchování, dobírání si, hraní si na velkého drsňáka, ač jím není. Ne, rozhodně ne. Tohle pískle sice dělá ramena, ale kdyby se měla schýlit k násilí? Kopne prudce do rozkroku a uteče. Nebo po vás hodí polštářem. Vyjekne a pokusí se schovat do nejtemnějšího kouta, odkud budou pokukovat dvě velká stříbromodrá kukadla. Samozřejmě, pokusí se protivníka ohromit možnostmi, které jsou často nad její hlavu, ale proč nezalhat, když se soupeř zalekne? Není tedy divu, že řekne, kolik má po ruce džinů nebo ifrítů, čímž si sice vyskakuje, ale zeptat se jí, jestli někoho z nich přivolá? Nedopadlo by to dobře. Už jen proto, že se vymluví na nedostatek chuti či zaneprázdněnost… ze strany oněch démonů. Není pomstychtivá. Rozzlobí se sice snadno, ale… tak nějak odlišně. Nafoukne tvářičky, zašermuje prstíčkem proti obličeji dotyčného, možná ho i s ním šťouchne do hrudi nebo praští malou pěstičkou do ramene. A prskne nadávku, po které by se červenaly leda tak dámy z doby klasicismu. Označení „Ty bídáku!“ nebo „Ty uličníku“ přeci jen v dnešní době nikoho nepošle do kolen. Leda tak smíchy. Někdy i zalže, aby ochránila svou pověst a své myšlenky. Není to krutá lež, jen spíše se jedná o popírání skutečnosti. Lhát vysloveně neumí tak dobře jako většina z jejích kolegů. Možná je to špatně, možná ne. Pravda, občas řekne něco, co nemyslela a ublíží tak víc, než kdy jindy. V jednu chvíli vítěz, v té druhé? Omlouvá se za svou prořízlou pusu a snaží se druhého uchlácholit.

Maličký blázínek, co si žije vlastním životem, na pravidla příliš nehledí a přesto se je pokouší neporušovat. Minimálně v rámci své práce, ale jinak? Hledat u ní organizační systém je bláhovost, tato dívenka je jeden velký chaos, který se projevuje i v jejích věcech. Knihy poházené všude možně, proložené různými listy, pergameny, poznámkami, tužkami, připomínkami a podobnými věcmi. Miluje svůj chaos, přestože se v něm nevyzná tak, jak by jeden čekal. Nedá se o ní říci, že by byla génius, co ovládá nepořádek, přesto v něm tak trochu žije. Dům přecpaný knihami, od přízemí až po půdu samý velký spis, nic víc. Kolik oken už bylo pohřbeno pod štosem? Kolik metrů země zmizelo za stohy knih? Jak moc se prostor kolem ní zmenšil díky menší posedlosti studiem? Dobrá, velké posedlosti. Kenzi miluje vědění, ráda se dozvídá nové věci, touží po novinkách. Často vyvolává démony z Onoho světa jen proto, aby se dozvěděla něco víc o tom, z čeho se skládají, jak to u nich na druhé straně vypadá, co všechno je poutá. Není jako jiní mágové. Netrestá je, buduje si důvěru. Nedává jim rozkazy, mile s nimi hovoří. Snaží se být jiná od všech, které vídá. Od těch, kteří vedou britské impérium. Odlišná.

Miluje planý vlčí mák. Mohla by se prohánět v polích, kde kvete, skotačit a výskat. Co den, to si minimálně jeden květ utrhne cestou domů. Nikdy neříká, proč to tak je. Dřív… dřív to bylo kouzlo. Nyní se z toho stal druh nemoci, obscedantní porucha, kterou uspokojuje co noc, jinak nemůže jít spát. Jinak nedokáže usnout. Ta samá vůně se vznáší kolem ní a podtrhuje vzhled éterické křehké dívky s velkýma modrostříbrnýma očima a roztomilým úsměvem.

Historie postavy: Je to již 25 let, co západ slunce prořízl pláč malé holčičky. Prvorozené ze dvou dcer, malé Symphony s nejkrásnějšíma očima, které zdědila i její mladší sestřička. Vyrůstala pod dohledem milujících rodičů, normálních lidí, plebejců, kteří byli oddáni impériu a pracovali pro něj ze všech sil, aby zajistili své nejstarší dceři tu nejlepší výchovu a blahobyt. O tři roky později se rodina rozšířila o posledního člena, malou holčičku, kterou pojmenovali Poppy. Už jako tříletá jí Symphony nosila z luk a polí kvítky vlčího máku. Viděla, jak to její mladší sestřičku těší a tak se z toho stal každodenní rituál. Po čase, když byla Poppy o maličko starší a uměla chodit, ji Symphony tahala s sebou, aby se domů vracely ulítané, šťastné a hlavně s náručí plnou rudých květin. Té zimy ale malá Poppy onemocněla a marodila. Její stav se nelepšil, ale Symphony doufala v uzdravení. Přesto, že nerostly, tak jí alespoň kreslila velké květy luční květiny, kterou tolik milovaly. Pozdě na jaře Poppy vydechla naposled.

Rodina byla zničená, malá Symphony, které táhlo na šest let, snad nejvíc. Každý den jí nosila na hrob polní mák a dlouho brečela a omlouvala se jí. Myslela, že je to její vina, když tahala maličkou sestřičku ven i za tak nepříjemného počasí, kterým byl Londýn proslulý. Symphony projevovala velmi dobré sklony k vnímání okolí, logice a kvalitní paměti, stejně jako slušnému intelektu. Byla podrobena testu, který v ní odhalil potenciál pro magického učně, kterým se brzy na to stala. Rodiče přišli o svou poslední holčičku, ale přesto všechno věřili, že Symphony zapomene. Na malou Poppy, na ně, stejně jako na své jméno, které bylo mocnou zbraní stejně jako slabinou.

Dostala se do rukou významné členky vlády, samotné Jessicy Whitwell, která byla postrachem pro všechny, stejně jako zprvopočátku pro malou dívenku, která na ní koukala vyděšenýma očima. Přísný režim, dril, trénink, učení, tomu všemu byla maličká podrobena. Učila se velmi rychle, ačkoliv její mysl se často toulala mnohdy jinde, než by její učitelka chtěla. Neměla problém se zvládáním rozlišování démonů, učení se nazpaměť jejich slabin a vzhledů, možností a poutacími kouzly. Nedokázala být na démony přísná, jak její mistryně chtěla, jak jí to učila. Zezačátku div nevykoktala své rodné jméno každému drobnému duchovi, než jí Jessica zamítla jakékoliv povolávání, dokud nedostane své oficiální jméno, kterým se nahradí její rodné. To trvalo dalších pár let, než přijala svoji novou identitu – Kenzi Blackmoore. Po celý ten čas se učila, plnila své povinnosti, přesto jí povaha mistryně, která byla pověstnou mrchou, nezvyklala a Kenzi zůstávala věrná sama sobě, stejně jako Poppy. Každý večer utíkala ven a vracela se do domu své učitelky teprve tehdy, když si v tlapce nesla aspoň jeden kvítek vlčího máku. Naučila se díky tomu téměř kamkoliv vlézt, neměla strach z výšek. Z této drobnosti, která započala jako nevinná tradice, se postupem času stala porucha, která musela být uspokojena. Každý den aspoň jeden kvítek vlčího máku. A v zimě? Kreslila si je. Whitwellová to nechápala, jen nad tím kroutila hlavou, než se rozhodla, že s tím nic neudělá.

Roky plynuly příliš rychle. Kenzi za sebou měla několik povolání včetně silnějších démonů, přesto se její výchova nezměnila. Pořád byla příliš milá ke svému okolí, což se stalo terčem posměchů a touhy jí odklidit z cesty jako naprosto neškodného protivníka. Kenzi se však nezdála, i přes svůj křehký a něžný vzhled drobné dívenky vynikala zručností v kouzlech a tak své nepřátele překvapivě dostávala do kolen odkloněním jejich kouzel zamířených proti ní. Následovala zkouška, kde by dokázala dosáhnout na mága V. úrovně, což bylo velmi pozoruhodné, když byla nedávno ještě učnicí, ale svým chováním vůči démonovi, kdy s ním jednala mírně a uctivě, si vysloužila degradaci o jeden stupeň. Oficiálně se z ní stal mág IV. Úrovně, pracující pod Jessicou Whitwellovou ve státní bezpečnosti. V době, kdy se dostavovala na zkoušku, poprvé zahlédla i jednoho muže, co natolik zaujal její pozornost, jako již žádný jiný. Alarica Christensena, kapitána Noční policie a jejich elitní jednotky, Šedých hřbetů. A teď? Má se pod ním učit správnému chování mága. To… nedopadne dobře.

Schopnosti/nadání: Ač se to nezdá, Kenzi je velmi schopným mágem, který dokáže povolat džina střední úrovně, stejně jako toho vyššího. Ovšem strach jí nikdy nedovolí to zkusit a proto se spokojí s prostým džinem IV. – V. úrovně. Má dokonalou schopnost všechno poplést – naštěstí to neplatí u vyvolávání – a naprosto si pokazit reputaci. Přesto, že se tak skutečně nechová, patří mezi ty lepší mágy v Londýně.