pondělí 2. března 2015

Athea

Nick: Gree | Pravé jméno: Athea | Věk: +- 4 500 let | Magická úroveň: V.
Démon - Džina |  Bez pána | Též Isis z Alexandrie

Povaha a záliby: "Znám tajemství nebe i vzduchu, mám klíč k mysli žen. Co si přeješ zvědět? Mluv." 

Athea je starověká džina V. úrovně, velmi inteligentní na svou dobu a s pohledem na své protivníky i přátele. Ironie se suchým humorem, co často spadá do vod sarkasmu, který si nikdy neodpustí. Proč? Možná pro popíchnutí svých pánů. Jak ráda říká, odmlouvání mají v ceně balíčku. I když si ho nepřejí. Navzdory svým jedovatým a často trefným poznámkám, si Thea dokáže vytvořit přátele i v říši smrtelníků a co víc, mágů. Cynismus, kterým překypuje, je často osvěžující při vší té přetvářce, do které se mágové halí jako do pláště. Za všech okolností přímá, ale mlžení a úskoky jí nejsou cizí. Přeci jenom po čase nesčetných povolání na Zem ji pravá povaha mágů také nahlodala pohled na svět a tak není divu, že sem tam jedná z čistě sobeckých důvodů, aby měla práci za sebou a mohla se vrátit ke klidné vířící mase Onoho světa.

Ve srovnání s ostatními démony jejího stáří a síly, se jeví velmi sympaticky a vtipně, ale též dost leze na nervy svým pánům a leckdy i ostatním džinům. Problémem ovšem je její divoká, nezkrotná povaha, která je těžce ovládnutelná i přes všechna možná potrestání a tak není divu, že se sem tam vztekne jako malá holčička, což si nejde příliš ruku v ruce s jejím stářím a zkušenostmi, které za tu dobu nasbírala. Jeden by řekl, že bude vyrovnaná. Smůla.

Ráda porovnává své dřívější pány s těmi současnými, vyhledává podobnosti a naopak rozdíly a sem tam si přisadí poznámkou ze své minulosti. Obvykle na adresu dotyčného mága, jak jinak. Co ale neschvaluje – a podílí se na tom značně nerada – je nechuť k plebejcům, obyčejným lidem bez špetky magie v krvi. Jakýkoliv úkol, který má být na úkor plebejce, ať už zajetí nebo dokonce smrt, proto provádí se značným znechucením a leckdy si vyhledá kličky v rozkazu, aby ho pochopila jinak, než jaká byla snaha mága. To je ostatně její oblíbenou strategií. Najít si únikovou možnost v rozkazu, vyložit si ho po svém a pak to vmést do tváře mága. Pravda, stihne ji trest, ale o to větší je radost na její straně, protože mága tak nachytala na švestkách.

Jako každý starší džin má svou historii, velmi přepychovou, plnou různých událostí, skutků a významných činů, které, jako ostatně každý duch z Onoho světa, ráda zveličuje. Věřit jí každé slovo, pak si jeden musí myslet, že byla důležitou a nedílnou hráčkou lidské historie. Což není tak úplně pravda, ale též to není lež. Nerada ale slyší ovace na své nepřátele a často se jim snaží uškodit, když jim kazí plány.

Co se chování a povyšování nad ostatními týče, jde jí velmi dobře chlubení se jako takové. Bagatelizovat další démony – ať už jsou silnější než ona nebo ne, i když připouští, že se najde pár démonů, kteří jsou silnější jak ona, ale moc jich není (tak moc si věří) – je oblíbeným koníčkem, kterým si krátí čas. A pokud by mělo jít do tuhého a s něčím silnějším by měla bojovat? I to se stalo. A kdo vyhrál? Thea. Jen z toho důvodu, že použije některého ze zlých a velmi zákeřných úskoků. Třeba když na dotyčného shodí půlku pyramidy. Celkově se dá považovat za velmi inteligentního nepřítele, který se nebojí lsti a využití inteligence ve svůj prospěch daleko více než svalů. Ale… kopne si ráda, ne že ne.
Pokud si má vybrat, jestli si zachrání vlastní kůži nebo se zkusí postavit za mága, obvykle se sobeckostí kouká na mágův konec, který sem tam zapříčiní i ona, nejen protivník. Bohužel, mágové u ní musí mít nějaké varování, jinak si nedokáže vysvětlit, že končí v tabatěrkách nebo lampách napěchovanými mátou či rozmarýnou. Jako by ji neměli rádi, což při její kreativní mysli a pronikavé inteligenci je… logické.

Historie postavy: Je to už hodně dávno, kdy byla vytržena z náruče Onoho světa, pojmenovaná a spoutaná na Zemi v jednom z prvních, ještě neumělých pentagramů, co mágové kreslívali v trávě a písku. Tak dávno, že pod tíhou svého věku by se nejraději nahrbila než vznešeně nosila. S prvním povoláním přišlo i okouzlení lidským světem. Všechny ty možnosti, po obzoru se táhnoucí pohoří, jehož vrcholky končily vysoko nad její hlavou a ztrácely se v oblacích. Širé oceány, co se zdály nekonečné a tak zářivě modré, až z nich přecházel zrak. Zelené pláně plné života a zdraví, slibující sílu Země. Byla to krása, rozmanitost, co ji upoutala jako první. Barvy, které by se daly přirovnat k těm v její domovině, jen tyhle byly uspořádány, vtěsnány do form, do tvarů, jedinečných a stejně tak opakovatelných.

Bylo to její první vyvolání. Byla silná. Nezkrotná, divoká a plná nezkaženosti lidského pokolení. Mohla všechno, co si jen přála. Bořit domy jedním dechem, rozdělit horu ve dví mávnutím ruky, rozprášit armády nepřátel mrknutím oka. To bylo kdysi. Bylo jí dáno jméno a od té doby mohla být stále povolávána, pokud se nacházela na Onom světě. Poutaná na Zemi neměla šanci se dostat do spárů protivníků, drželo ji zde magické pouto k pánovi. Začala zjišťovat, že lidé jsou jen prostá, bezduchá cháska, co touží jen po jediném. Po moci. Chamtivost jim čišela z očí a Thea je nenápadně začala postrkávat směrem k jejich zkáze a úpadku. Ke své svobodě.

Přesto se našlo pár mágů, kteří ji svým chováním naprosto rozčarovali a připravili o slova. Ji, zrovna ji, která to slovo má jako poslední za každou cenu. Ti, kteří ji nechtěli poutat jako otroka pro své soukromé rozbroje, které mnohdy obrátily civilizace v prach. Místo toho se vyptávali na její touhy, na její pohled na svět. Na její domovinu, Onen svět, ze kterého pocházela. Ráda mlžila. Ale když se jim povedlo zbudovat si most důvěry? Nakonec přiznala barvu a vyprávěla o svém domově. Našlo se pár takových, které to zajímalo. Kteří ji dokonce věnovali svou důvěru a přestali ji poutat, takže se mohla volně pohybovat.

A pak tu byli tací, co si neodpustili Rozpálené svorky na jednu drzou džinu, až pod nimi ublíženě bublala vztekem. Zvláště pokud se jednalo o rozmazlené floutky, co se chtěli jen zalíbit před svými pány, že zkrotili tu podlou démonku, o které se šířily takové zvěsti. To se pak divili, když jednou zpackali slabiku, nesprávně užili omezovacích slov nebo jen nekorektně pronesli rozkaz. To překvapení? To bylo poslední, co jim zahlédla v očích. Než je s radostí poslala do hrobu, jak jinak.

Pány měnila jak na běžícím pásu. Tuhle nějaký faraon, tam zase odulý císař s konkubínami. Támhle vystavět pyramidy, onde zase přenést palác na druhý konec světa. Jinde hledat ukrytý poklad, jindy zase rozprášit armádu nebo porazit nepřátelského džina od sousedů. Honička sem, honička tam. Jednou jiskřivá konverzace na úrovni, jindy mlčení a štěkavé rozkazy. Časy se měnily a s nimi se vyrýsovala i Atheina pravá povaha, jedovatá, sarkastická, přesto s jistou neutuchající euforií, že příští pán bude jednoduše… lepší. Mnohdy se to nepovedlo. Rozprávěla se Šalamounem, sloužila Attilovi, stála po boku Columbovi, když objevil Ameriku – a poradila mu ten fígl s vejcem. A teď? Po dlouhé době se ocitla v Londýně. Skvělé, ten déšť a pošmourno jí zalezou do esence. Londýn… Proč zrovna Londýn?!

Schopnosti/nadání: Thea je dítětem ohně a vzduchu stejně jako většina džinů. Není tedy problém pro ni užít a přetvářet ohnivý či vzdušný element pro své potřeby. Sice se ráda předvádí, ale svou skutečnou sílu tají a ráda mlží, do čehož spadají sarkastické poznámky, vychloubačné poučování, co všechno za svůj dlouhý život zvládla.

Spoléhá se především na rychlý a chytrý úsudek stejně jako neférové jednání. I když je poměrně silnou džinou, přeci jenom spadá do kategorie středně silných, do otevřeného boje s ifrítem či dokonce máridem se jí dvakrát nechce, pokud necítí jasnou převahu. Třeba v jiskřivé konverzaci, která jí není cizí.

Její slabinou je dlouhé vázání na Zemi, stejně jako dotek stříbra či železa, které její esenci pálí jako studené plameny. Na bylinky si vypěstovala jistou odolnost, v jejich přítomnosti pouze nelibě krčí nos, a pokud to jde, vyhne se jim obloukem.

S věkem se i váže množství podob, které jdou za sebou v řadě od těch normálních po naprosto nelogické. Pro popuzení se sem tam zjeví jako socha z Velikonočního ostrova.